Vlk eurasijský – prapředek Saarloosova vlčáka
Informace převzaté z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Canis lupus lupus)
Třída:
Savci
Řád:
Šelmy
Čeleď:
Psovití
Rod:
Vlk (Canis)
Druh:
Vlk obecný (Canis lupus)
Poddruh:
Vlk obecný euroasijský (Canis lupus lupus)
Zeměpisné rozšíření:
Asie, Evropa
Vlk euroasijský se kdysi vyskytoval souvisle v Evropě a Asii, dnes na mnoha místech vyhuben.
Biotop:
tundra, jehličnatý les, listnatý a smíšený les
Vlk euroasijský je velmi přizpůsobivý různým prostředím – obývá lesnatou krajinu i holé pláně tundry.
Potrava:
zdechliny, živá kořist
Vlk euroasijský loví velké kopytníky i drobné hlodavce, nepohrdne ani plody či odpadky.
Rozměry:
Délka těla 100-160 cm, délka ocasu 30-50 cm, výška v kohoutku do 100 cm, hmotnost 30-80 kg. V přírodě se dožívá až 10 let, v zajetí pak až 20 let.
Rozmnožování:
Samice vlka euroasijského rodí po 61-63 dnech březosti 4-7 mláďat o hmotnosti 300-500 g. Přivádí je na svět v brlohu, jeskyni nebo pod skalnatým převisem. O mláďata se starají oba rodiče a později jim pomáhají všichni členové smečky.
Zajímavosti:
Vlk euroasijský je jedním z poddruhů vlka obecného, který se vyskytuje v různém vybarvení od šedobílé po černou a vyskytuje se v nejrůznějším prostředí v Evropě, Asii a Severní Americe.
Vlk obecný
Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. Přesto je podle seznamu IUCN (Mezinárodního svazu ochrany přírody) veden jako málo dotčený. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem.
Vzhled
- Hmotnost: 16–80 kg. Průměrná hmotnost severních vlků se pohybuje mezi 35-40 kg, jedinci nad 54 kg jsou neobvyklí. Potvrzená rekordní hmotnost severoamerického vlka je 80 kg, euroasijského 86 kg. Nepotvrzený rekordní jedinec vážil údajně 103 kg. Jižní poddruhy váží méně, většinou okolo 30 kg. Indičtí vlci dosahují hmotnosti v průměru jen okolo 25 kg, severoafričtí a arabští pod 20 kg.
- Délka těla: 100-170 cm, ocasu: 35-50 cm
- Výška v kohoutku: 65–115 cm
- Rychlost běhu: 45-58 km/h. Jiné zdroje uvádějí maximální rychlost až 64 km/h.
Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.
Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.
Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.
Vlčí srst
Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.
Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.
Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.
Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.
U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.
Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.
Vlci iberští
Změna barvy
Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.
Rozšíření
Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.
V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben.
Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.
Stavy ve světě
V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků.
Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Rusku vlci nejsou chráněni, ale jejich stavy se podle odhadů nezmenšují a žije zde v současnosti okolo 30 000 vlků. V Kazachstánu je jich přibližně stejně, v Mongolsku mezi 10 000 a 20 000. Středoasijské republiky Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán poskytují životní prostor pro asi 10 000 vlků. Čína má populaci více než 12 000 jedinců. V Indii jsou chráněni, ale v současnosti zde žije jen asi 1 000 kusů.
V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech (Yellowstonský národní park). Odhaduje se, že jde nejméně o 60 000 jedinců (minimálně 52 000 v Kanadě okolo 9 000 v USA).
Velmi malá populace vlků (řádově několik set jedinců) žije v Etiopii, Egyptě a Libyi.
Vlk arabský, jeden z jižních poddruhů vlka obecného
Stavy v Evropě
V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.
Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije 210 kusů, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku.
V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují vlci z Polska - usadili se v saské Horní Lužici a začali se rozmnožovat. V roce 2012 žilo v částečně nepoužívaném vojenském prostoru u Rietschenu v devíti nebo deseti smečkách kolem 80 jedinců.
Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytláctví a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Poměrně velkou populaci má Ukrajina a Bělorusko - dohromady asi 4 000 kusů - a to i přesto, že se v Bělorusku za mrtvého vlka platí poměrně vysoká částka. Vlkům se zde obzvláště daří v neosídlené zamořené zóně v okolí Černobylu. V Rumunsku žije asi 2 500 jedinců a jsou zde chráněni.
Původní areál rozšíření hlavních poddruhů vlka obecného
Stavy na Slovensku
Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR. Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny. Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 do roku 2006, byl hájen celoročně. Od roku 2006 je chráněn celoročně s výjimkou zimy, kdy je ovšem, každoročně, značná část populace ulovena. Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na minimálně 150 (ale "myslivecké" zdroje udávají až 10 x tolik!) kusů.
Současný areál rozšíření žijících poddruhů vlka obecného
Stavy v Česku
Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni (poslední vlk na Šumavě zastřelen 2. prosince 1874, posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež. Na místě se nachází pamětní kámen - N49°31'36.46" E18°49'06.18"). První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se že k roku 2000 bylo v Beskydech a okolí 15-18 jedinců, do roku 2010 se však počet snížil na 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a Jeseníkách, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.
Vlčí a rysí hlídky
Vlčí a rysí hlídky jsou proškolení dobrovolníci nad 15 let, kteří při svém pohybu v terénu beskydských a šumavských hor nejen snižují riziko pytláctví velkých šelem, ale především výskyt a pohyb velkých šelem monitorují. Nalezené stopy měří, fotograficky dokumentují, případně pořizují sádrové odlitky a sbírají trus nebo srst šelem na genetické a potravní analýzy.
Sociální chování
Vlci jsou sociální zvířata žijící většinou v dobře organizovaných smečkách. Klasickou vlčí smečku tvoří vedoucí "alfa" pár, který se obvykle sdružuje na celý život, a jeho potomci, jež zaujímají "beta" až "omega" status. Skupina může být doplněna i o nepříbuzné jedince. Vlci "alfa" vedou smečku, rozmnožují se a rozdělují úkoly. Vlci "beta" jsou obvykle největší jedinci, kteří chrání smečku a "alfa" vlky. "Gama" a další vlci se starají především o lov, výchovu mláďat a mají za úkol "předstírat", aby smečka vypadala početnější. Vlci "omega" mají za úkol odvádět napětí, hasit hrozící konflikty ve smečce a hrajou roli jakýchsi "šašků". Alfa vlci v severoamerických smečkách se obvykle poznají podle nejvýraznější tmavé kresbě na hlavě a hřbetu. Velikost smeček závisí na tom, zda je dostatek potravy. Může mít i více než 20 členů (rekord je téměř 50). Obvyklý počet je nicméně 5-11 jedinců. Například známá Lobova smečka měla 6 zvířat. Vlci však můžou žít jen v párech či osaměle a do smeček se sdružovat jen dočasně. Vlci severu tvoří kompaktnější smečky, jižněji se vyskytující vlci mají větší tendenci žít ve volněji organizovaných smečkách, v páru či osaměle. Vlčí smečky nejsou tak dobře stmelené jako smečky psů hyenovitých nebo hyen skvrnitých. Smečka je dynamickým útvarem, kde se postavení jednotlivých členů v hierarchii může obměňovat. Mladí vlci opouštějí smečku mezi 1-3 roky života, i když jsou případy, že i 5 let staří vlci zůstávali u svých rodičů. Hledají si partnery a pokoušejí se založit smečku vlastní.
Vlci brání svou kořist
Rozmnožování
Vlci jsou převážně monogamní a jednotlivé páry spolu zůstávají až do smrti jednoho z partnerů. Poté si hledají jiného. V zajetí nebo v oblastech s vyšší hustotou populace se může vyskytnout polygamie. Samice zabřezávají ve volné přírodě obvykle po dosažení věku dvou let, v zajetí to může být podstatně méně. Mají pak jeden vrh do roka. Na rozdíl od kojotů jsou produktivní až do smrti.
Doba páření probíhá typicky koncem zimy. V té době dochází obvykle k dočasnému rozpuštění smečky. V období březosti, které trvá 62-75 dní, se samice většinou zdržují v okolí doupěte. Vrhají nejčastěji 5-6 vlčat. Mláďata se rodí hluchá a slepá, váží 0,3-0,5 kg a smysly získávají po 9-12 dnech. Po třech týdnech poprvé opouštějí doupata. Samice do té doby zůstávají u nich a o přísun potravy se jim starají samci. Po 1,5 měsíci už jsou vlčata dostatečně rychlá a obratná, aby dokázala uniknout například před člověkem.
Kojící vlčice u doupěte
Potrava
Vlci jsou predátoři. Protože loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona nebo pižmoně. V případě, že není k dispozici dostatek velkých býložravců nebo vlci nemají smečku, je jejich potrava jiná. Loví srny, prasata, králíky, zajíce, sviště, bobry, menší hlodavce, ryby či rozličné plazy. Na některých místech se zaměřují na vodní ptactvo a jeho vejce. Zabíjejí i konkurenční menší predátory - lišky, kuny, lasičky, jezevce, divoké psy. Je-li nouze nepohrdnou ani hmyzem a mršinami. Občas doplní svou stravu i ovocem, například hroznovým vínem. V jídle jsou velmi přizpůsobiví a v lovu vynalézaví. Pokud mají šanci, tak zabíjejí i lidmi chovaný dobytek. To je jeden z důvodů, proč jsou tradičně obávaní a po staletí byli nenávidění.
Vlk může najednou sníst zřejmě až 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 1,5-2 kg masa. Když je potřeba, vydrží dlouho hladovět. Nemusí žrát klidně dva týdny, aniž by je to nějak oslabilo a omezilo jejich aktivitu.
Útok vlků na bizona
Konkurenti a nepřátelé
Vlci dominují nad ostatními psovitými šelmami, kdekoli se vyskytují. Snaží se je likvidovat jako konkurenci, ale málokdy je následně požírají jako potravu. Vlci pronásledují lišky (ty jediné občas i žerou), šakaly, kojoty a psíky mývalovité. V Asii se občas střetávají s dhouly - ryšavými psy.
Kočkovité šelmy jsou dalšími konkurenty s nimiž se vlci snaží vypořádat. Pokud mají tu možnost, zabíjejí rysy a různé druhy divokých koček. Puma je pro vlky poměrně nebezpečná. Samotný vlk před ní obvykle uteče, ale několik vlků je schopných jí přinejmenším odehnat od kořisti.[20] Podobně je na tom vlk při setkání s levhartem či hyenou.
Medvědi a vlci si navzájem zabíjejí mláďata, pokud k tomu mají příležitost (matky svá mláďata samozřejmě tvrdě brání). Obě šelmy spolu často bojují a střety mohou trvat i několik hodin. Velcí hnědí medvědi dokáží od kořisti vlky odehnat, nicméně opět záleží na početnosti a bojovnosti smečky. Větší smečka je schopná medvěda zahnat.
Kromě lidí jsou jedinými skutečnými nepřáteli a příležitostnými predátory vlků tygři. Na ruském dálném východě jsou zdokumentovány případy vzájemné konkurence a občasného zabití vlků tygry ussurijskými. Tygři obvykle zabité vlky nejedí. Je pravděpodobné, že vzácně zabije vlka i tygr bengálský.
Vlci a lidé
Vlci v kultuře
Vlci mají prominentní postavení v mytologii, folkloru a obecně v lidské kultuře. V severské a japonské mytologii byli portrétováni jako bytosti s božskými vlastnostmi. V Japonsku rolníci uctívali vlky ve svatyních, nechávali obětiny u vlčích doupat a žádali je, aby ochránili jejich úrodu před jeleny a divokými prasaty. Vlk Fenrir byl podle severské mytologie synem boha Lokiho. V některých kulturách hrají vlci důležitou roli v mýtech stvoření. V římské mytologii odkojí kapitolská vlčice budoucí zakladatele města Říma Romula a Rema. V turecké, mongolské a ainuské mytologii jsou vlci považováni za předky jejich rasy. Tanainaové (Dena'inaové), Indiáni z Aljašky, věří, že vlci byli dříve lidé a považují je za své bratry. Podle mýtu stvoření kmene Póný se vlk stal první bytostí, která zakusila smrt. Některá eurasijská etnika spojovala vlky se Sluncem. Staří Řekové a později Římané připisovali slunečnímu bohu Apollónovi vlky jako jeden z jeho atributů. V severské mytologii pronásleduje vlk Skoll zapadající Slunce, jeho bratr Hati Měsíc. Vlci jsou dáváni do souvislosti s čarodějnictvím jak v evropských tak indiánských kulturách. V zoroastrické filozofii mají vlci podobu zlých a krutých bytostí. V Bibli se vlk objevuje celkem třináctkrát jako symbol chamtivosti a ničitelství.
Vlci se objevují v obrovském množství povídek, románů, filmů, divadelních her a písní. Například v díle britského spisovatele Rudyarda Kiplinga Knihy džunglí hraje vlčí smečka vedená samcem Akélou zásadní úlohu při výchově lidského chlapce Mauglího, jehož zachrání před tygrem Šer Chánem.
V pohádkách a lidových zkazkách hrají vlci nezastupitelnou, převážně zápornou roli. Známá je jejich úloha v Červené karkulce a zkazce O neposlušných kůzlátkách. Objevují se i v některých známých přirovnáních, citátech a příslovích, např. "Mám hlad jako vlk"; "My o vlku a vlk za humny"; "Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti"; "Je to vlk v rouše beránčím"; "Člověk člověku vlkem".
Svazování Fenrira