Knihy o vlcích
Dr. Angelika Sigl, Mira Meyer: Vlci - nový pohled na plachého lovce
V poslední době se obraz největší psovité šelmy žijící v našich zeměpisných šířkách značně změnil. Vlka si jistě všichni pamatujeme z pohádek, kde vystupuje téměř vždycky jako zlý, krvežíznivý a někdy i hloupý tvor, který sežere Karkulku i babičku. Podle starších vědeckých poznatků vlk agresivně brání své místo v hierarchii smečky a obecně si počíná vůči živým bytostem jako stroj na zabíjení. Tento po staletí zažitý obraz vlka se ale postupně začíná měnit. Zatímco dřívější znalosti o vlcích byly získávány hlavně pozorováním zvířat v zajetí, poslední dobou mají vědci k dispozici zařízení, která jim umožňují pozorování a sledování vlků v jejich přirozeném prostředí v přírodě. A co se nestalo - obraz vlka se obratem otočil! Naše kniha podává podle nejnovějších vědeckých poznatků pohled na vlka jako na plachého lovce, starajícího se o rodinu a patřícího do přírody, která nás obklopuje. Naproti tomu úloha lidí při pronásledování této šelmy je objektivně zhodnocen tak, že vraždící bestií je vlastně člověk.
Jaroslav Monte Kvasnica: Vlci přicházejí s větrem
Čtvrtá kniha jeho vlčí pentalogie – Vlci přicházejí s větrem – volně navazuje na jeho čtenářsky mimořádně úspěšné knihy: Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů, Krajina s vlky – Honba za přízrakem Gévaudanu a Jantarové oči. První část knihy, kterou opět vydává nakladatelství Élysion, – Vlčí vábení – líčí tragický osud mladé beskydské vlčice, která zahynula pod koly automobilu, vypráví o vzácných a vzrušujících setkáních autora s vlky, zabývá se existencí a putováním prosperující lužické vlčí populace, představuje čtenářům charismatickou chovatelku vlků Tanju Askani, pátrá po zavátých vlčích stopách ve starých tiscích, zabývá se tristní situací vlků na Sibiři, ale také jejich nemilosrdným lovem na Slovensku a v jiných krajinách, představuje vlčího konkurenta – predátora rosomáka, vypráví o návratu bobrů do jejich někdejší domoviny, dokumentuje nesmírnou vlčí životní a loveckou přizpůsobivost, srovnává uspořádání hierarchie vlčích smeček s hyeními klany a přináší spoustu dalších informací z vlčího světa.
Ve druhé části – Svět podle vlka (a psa) – uskutečňuje autor odvážnou hloubkovou sondu do složitého labyrintu emocí psovitých šelem, neboť právě emoce jsou motivátory širokého spektra vnitrodruhové komunikace. Třetí část – Carmina luporum – představuje autorovi krystalky haiku z jeho cest divočinou. Kniha je doplněna rozsáhlou komentovanou bibliografií, která nasměruje zájemce správným směrem.
Text Monte Kvasnici nedílně doprovázejí unikátní fotografie Zdeňky Prokešové a virtuózní kresby terénního zoologa Ludvíka Kunce. Bonusem knihy jsou nesmírně cenné snímky z fotopastí Vlada Trulika z Kysucké vrchoviny.
Jaroslav Monte Kvasnica: Krajina s vlky
- Rapsodie šedých stínů
- Honba za přízrakem Gévaudanu
Jaroslav Monte Kvasnica zasvětil knihu své životní lásce: vlkům.
Psovitým šelmám i domestikovaným psům se věnuje již takřka půl století.
Ve své knize se Monte Kvasnica podrobně zabývá vlčí minulostí, přítomností i „věští“ vlčí budoucnost.
Objasňuje vlčí etologii, loveckou strategii, společenskou hierarchii a výchovu mláďat.
Důsledně vyvrací vžité pověry, lži i polopravdy, které mezi lidmi o těchto největších psovitých šelmách kolují, snaží se fenomén vlka demýtizovat a usiluje o jeho absolutní zákonnou ochranu.
Kniha přináší im v kontextu k vlkům výstižný pohled na způsob života ostatních psovitých šelem.
V posledních několika letech se Monte Kvasnica s fotografem Filipem Chludilem vydali pátrat po vlcích nejen do Moravskoslezských Beskyd (kde sledují migrační vlčí stezky ze Slovenska a Polska na Moravu) a do slovenských pohoří, ale i do Bělověžského pralesa v Polsku, do italských Abruzz, do Středofrancouzského masívu, Provensálských a Přímořských Alp ve Francii, do Jordánska, Sýrie atd.
Kvasnica a Chludil realizovali i expedici Gévaudan 007 po stopách tajemné Bestie, která ve Francii masově vraždila v 18. stol.
Monte Kvasnica ve své knize pátrá i po vlčích legendách, které kdysi vytvořily přírodní národy světa.
Knihu Krajina s vlky doprovodil unikátními fotografiemi Filip Chludil a ilustracemi výtvarník a terénní biolog Ludvík Kunc.
Úryvek z knihy Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů:
Legenda o vlčí ženě
"Na skrytém místě, o kterém každý ve své duši ví, ale málokdo je kdy spatřil, žije stará žena. Je ostražitá, téměř celá zarostlá, tlustá a vesměs se vyhýbá společnosti. Je stará sůva i smíšek, většinou však vydává zvuky podobné spíše zvířecím než lidským.
Povídá se, že žije v rozpadajících se granitových kopcích na území indiánů Tarahumara. Říká se také, že je pohřbena u Phoenixu poblíž vřídel. Je prý ji možné spatřit, jak cestuje na jih do Monte Albanu ve ve vyhořelém autě s prostřeleným zadním sklem. Někdy stojí u dálnice blízko El Pasa nebo se s brokovnicí veze v náklaďáku do Morelia a Mexika, možná také kráčí na trh nad Oaxacou s podivnou otepí klestí na zádech. Říká se jí mnoha jmény: La Huesera - Kostra, La Trapera - Vetešnice a La Loba - Vlčí žena.
Jedinou prací La Loby je sbírání kostí. Je známo, že sbírá a uchovává hlavně to, co by se mohlo ze světa dočista vytratit. Její jeskyně je naplněna kostmi veškerých druhů pouštních tvorů: jelena, chřestýše, vrány. Říká se však, že její specialitou jsou vlci.
Potuluje se a pročesává montanas - hory a arroyos - vyschlá koryta řek a hledá kosti z vlků. Když složí z kostí celou kostru a i ta poslední kost je na svém místě a krásná bílá socha tvora leží před ní, posadí se u ohně a přemýšlí, jakou píseň bude zpívat.Jakmile přijde na tu pravou, postaví se nad criaturou, pozvedne nad ní ruce a začne zpívat.
Tehdy se na vlčích žebrech a kostech běhů začne objevovat maso a tvor začne obrůstat srstí. Tehdy se na vlčích žebrech a kostech běhů začne objevovat maso a tvor začne obrůstat srstí. La Loba pokračuje ve zpěvu a tvor se stále více oživuje, ocas se stáčí nahoru, je hustý a silný.
La Loba stále zpívá a vlčí tvor začíná dýchat. La Loba zpívá tak mocně, až se chvěje poušť. Zpívá a vlk otevírá oči, vyskakuje a odbíhá kaňonem pryč dolů.
A potom, jak běží, možná rychlostí běhu nebo díky osvěžení v řece, přímému zásahu slunečních nebo měsíčních paprsků, se najednou vlk promění ve smějící se ženu, která svobodně běží směrem k horizontu.
Říká se, že až se budeš toulat pouští a západ slunce se přiblíží a budeš tak trochu ztracená a určitě unavená, pak máš štěstí, protože se možná zalíbíš La Lobě, která ti ukáže něco - něco z duše.“
Jaroslav Monte Kvasnica: Jantarové oči
Po čtenářsky úspěšné dvojdílné publikaci Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů a Krajina s vlky – Honba za přízrakem Gévaudanu (nakl. Élysion, 2009), která je vysoce ceněna i předními odborníky, a která svou komplexností nemá v Evropě obdoby, přichází spisovatel a specialista na psovité šelmy Jaroslav Monte Kvasnica s další „vlčí“ knihou, jež nese příznačný název – Jantarové oči.
Výpravná publikace s unikátními fotografiemi Filipa Chludila a ilustracemi Ludvíka Kunce opět vyšla v nakladatelství Vojtěcha Smidka Élysion.
Kniha je členěna do čtyř částí:
V prvé z nich – Vlčí eposy – zavádí autor čtenáře do dávné i nedávné minulosti a líčí fascinující příběhy, v nichž se vlčí historie protkla s historií člověka.
Ve druhé části – Hovory s vlkem – se čtenář může „naučit“ vlčímu jazyku; je totiž zasvěcena podrobnému popisu komunikace psovitých šelem. Pro kynologickou obec je velmi cenné srovnání jemných odlišností vlčí komunikace s komunikací jejich domestikovaných pobratimů – psů. Text přináší i řadu praktických „fint“, které kynologům pomohou při výchově jejich čtyřnohých přátel.
Třetí část – Beskydští psanci – se věnuje malé a stále ohrožované populaci beskydských vlků na moravsko-slovenském pomezí; historií návratu vzácných šelem v devadesátých letech minulého století i jejich (často svízelnou) současností. Text se zabývá ochranou vlků a je prošpikován autorovými autentickými zážitky, které zažíval na tajných karpatských vlčích stezkách.
Závěrečná část – Čerstvá stopa – se zabývá posledními objevy ve vlčím světě. Kniha je doplněna podrobnou komentovanou bibliografií.
Publikace Jantarové oči, napsaná bohatým poetickým jazykem, uspokojí nejen milovníky vlků, ale všechny milovníky přírody a posledních svatyní divočiny.
L. David Mech: Arktický vlk
Jedním z nejpodivuhodnějších stvoření obývajících polární oblasti je polární vlk (Canis lupus arctos). Polární vlk je rasou, poddruhem nebo zeměpisnou variantou druhu vlk (Canis lupus), který původně obýval celou severní polokouli severně od 15° severní šířky (v Indii od 12° severní šířky). Od ostatních poddruhů šedého vlka odlišuje tyto vlky celoroční bílá srst a trochu kratší čenich a uši. Život polárních vlků je v podstatě stejný jako život vlků kdekoli jinde.Polární vlk žije v oblasti podél severního okraje amerického kontinentu a dále severněji až k severnímu pólu a také na východním a severním pobřeží Grónska. V oblasti mezi severním okrajem kontinentu a pólem se nachází několik velkých ostrovů. Přestože většina těchto oblastí je trvale pokryta ledem a sněhem, z některých částí těchto ostrovů se od poloviny června do poloviny srpna sníh ztrácí a objevuje se dostatek nízkého porostu, který uživí pižmoně, Pearyho karibu a polární zajíce. Tato zvířata jsou hlavními chody v jídelníčku polárních vlků, kteří v tomto kraji zvaném vysokoarktické pásmo žijí.
Některé polární vlky však lze nalézt mnohem dále na jih, např. až v Národním parku Wood Buffalo v severní Albertě v Kanadě, v zeměpisné šířce 60°. Nejméně jeden bílý vlk byl spatřen dokonce až v severní Minnesotě. Protože vlci někdy urazí přímé vzdálenosti i o více než 550 mílích, mohly být geny polárního vlka zaneseny až do Minnesoty. Na druhou stranu většina vlků na jih přibližně od 70°, který víceméně hraničí se severním okrajem kontinentu severní Ameriky, je šedá nebo černá. Vlci na sever odtamtud jsou většinou, ne-li všichni, bílí.
Barva srsti je ve skutečnosti velmi povrchním rysem k posuzování druhu. Polární vlk je prostě vlk. Má postavu jako každý jiný vlk, jedná jako každý jiný vlk, cestuje jako každý jiný vlk, rozmnožuje se s jakýmkoli jiným druhem vlka a chová se jako každý jiný vlk.
Vysokoarktické pásmo (75° až 90°severní šířky) není téměř vůbec osídleno lidmi. Nejsevernější Inuitská (dříve eskymácká) vesnice, Grise Fjord, se choulí asi v 75°. Tuto vesničku obývanou asi 50 lidmi založila v padesátých letech 20.stol. kanadská vláda a nastěhovala do ní Inuity z jižnějších poloh. Jinak jsou jedinými celoročně obývanými místy v oblasti vojenská základna a několik meteorologických stanic.
Veškeré toto osídlení je poměrně nové. To je důvodem, proč nebyli polární vlci na většině území vysokoarktického pásma nikdy loveni nebo vážněji pronásledováni, na rozdíl od jejich šedivých protějšků na zbývající rozloze severní polokoule. Proto se obvykle nebojí lidí, které náhodou potkají. Spíše, než aby utekli při prvním závanu lidského pachu, prostě stojí a zírají. V některých oblastech se dají dokonce přilákat blíž. Samozřejmě je lze potkat jen zřídka, teritorium jedné smečky pokrývá nejméně 1000 čtverečních mil.
Tato nebojácnost polárních vlků umožnila autorovi (David L.Mech, pozn. překl.) spřátelit se s jednou jejich smečkou. Poté, co objevil jejich doupě, se vědci podařilo žít s vlky každé léto v letech 1986 až 1996. Dozvěděl se tak mnoho věcí, které se mu nepodařilo zjistit při práci s vlky dále na jihu za celých 40 let. Své zážitky, včetně příhody, kdy bílý vlk přišel až k němu a rozvázal mu tkaničky, zachytil v sérii článků a publikací. V létě 2000 již byli všichni vlci, s nimiž se přátelil v minulých letech, mrtví a zbyl jen jediný prapotomek původní „Matky“ smečky z roku 1986. Autor a jeho spolupracovník však i nadále každé léto navštěvují tento kraj a zkoumají populace lovených zvířat a další vlky, kteří by případně mohli tuto oblast osídlit.
V letech 2001, 2002, a 2003 zmizel i tento poslední prapotomek a ve starém doupěti ani teritoriu již nesídlili žádní vlci. Možná to byl následek velmi nízkého výskytu pižmoňů a polárních zajíců v této oblasti. Nízké počty lovené zvěře měly zřejmě souvislost se sněhovou pokrývkou v poslední polovině léta 1997 (Mech 2000) a v roce 2000. Od té doby se povětrnostní podmínky zlepšily a počty lovených zvířat začaly opět narůstat. V roce 2003 začali prostor využívat noví vlci a páru z nich se v roce 2004 narodila čtyři vlčata, která přežila nejméně do 15.července.
Anne Ménatory: Jaké je to být vlkem
Tradiční postrach poutníků a dokonce symbol zla, začal vlk během času představovat hodnoty nezkroceného divokého života a pro mnohé i původní neposkvrněnost přírody. Neúnavný predátor obdařený vysokou inteligencí a udivující schopností adaptace. Jeho společenský život, talent pro lov a výjimečný instinkt k spolupráci ve smečce jsou pozoruhodné. Loven téměř k vyhubení. Nezávislý, ale obdařený silným smyslem sounáležitosti se smečkou, schopen adaptovat se na nejdrsnější prostředí, inteligentní a nelítostný lovec, je vlk dnes jedním ze symbolů přírody, které musí být chráněny a zachráněny.
Až v posledních letech se vlk díky studiím provedených v přírodě stal známým pro to, čím skutečně je. Pozorování uskutečněná badateli, jakým je Anne Dominique Ménatory, zamítla mnohé obecně rozšířené mylné informace a umožnila publikovat výzkumem podložená díla, jako je toto, která se snaží celému druhu napravit pověst. Výjimečné fotografie popisují každodenní život vlků a přirozené prostředí. Zároveň se tato publikace díky přitažlivému vyprávění známého přírodovědce stává významným příspěvkem k pochopení tohoto neobyčejného savce.
Jim Jamie Dutcherovi: Vlci u dveří
Anotace
Vlci živí lidskou představivost již celá staletí. Do obecného povědomí se vryl jejich obraz jako nemilosrdných dravců a bytostí temnoty.
Aby tento mylný názor opravili, strávili Jim a Jamie Dutcherovi šest let ve stanovém táboře na samém okraji divočiny ve státě Idaho, kde žili a filmovali uprostřed vlčí smečky. Nyní se rozhodli podělit se o své zážitky v této strhující a lyrické vzpomínkové knize.
Vlci jsou tak chytří a nepolapitelní, že jsou-li zblízka pozorováni lidmi, změní své chování. Tím, že Dutcherovi navázali kontakt se členy smečky již v jejich nejútlejším věku, získali si jejich důvěru a mohli je pozorovat tak, jak se to podařilo jen málokomu. A to, co viděli, bylo více než pozoruhodné: složitý vlčí charakter zaměřený na rodinný život, hry a silné vzájemné svazky.
Kniha Vlci u dveří ale není jen odhalením zákulisí filmového dokumentu nebo popisem zvířecího chování. Je to příběh dvou lidí, které k sobě svedla láska k divoké přírodě a které stmeluje vzájemná důvěra. Líčí jejich boj o přežití projektu tváří v tvář lesním požárům, ničivým útokům pumy, chladu a neustálým sporům, které se kolem problému vlků vznášejí.
Jejich vyprávění je humorné a dojemné zároveň a odhaluje překvapivá zákoutí vlčí povahy. Otevírá okno do života těchto podivuhodných tvorů, ale nabízí i nový pohled na nás samotné.
Lois Chrisler: V arktických pustinách
Cestopis z Aljašky, zaměřený na svět zvířat v rozlehlé arktické tundře neboumezi skalnatými štíty Brooksova pohoří. Na jaře a na podzim táhnou arktickou tundrou stáda karibú, na jaře více na sever, na podzim hlouběji na jih. Crislerovi měli výjimečnou příležitost sledovat nekonečné stěhování stád a dokonce vypiplat dva vrhy vlčat, šelmy typické proupolární oblasti ... Je máloulíčení arktické přírody, která tak pravdivě a živě zachycuje drsný život v tundře.
Lois Chrisler: Život s vlky
Kdo chce s vlky žíti ..... Autorka žila s vlčí smečkou celé roky - a také s nimi i vyla - dobrovolně a ráda. Celý způsob života přispůsobila a zasvětila vlkům, svým věrným čtvernohým přátelům.
Její kniha je logickým pokračováním první autorčiny knížky "V arktických pustinách" a přináší další originální pohledy na život vlka, jednoho z nejcharakterističtějších původních divokých zvířat severní polokoule. Stejně jako Joy Adamsonová ve svém vyprávění o lvici Elze ukazuje i Lois Chrislerová, že ani vlci zdaleka nejsou tak divoká a krvežíznivá zvířata, jak se o nich dosud tradovalo. Vyprávění o vlcích živě zaujme širokou vrstvu čtenářů, zejména početnou obec milovníků a chovatelů psů, protože autorka sleduje i cesty a adaptace přeměny vlka v domácího psa.
Hlavní hrdinkou knihy je vlčice Alatna - vlčí "osobnost" zmítaná rozpornou oddanou láskou ke své nepřirozené a neustále se měnící rodině. Kniha "Život s vlky" není jen pouhé vyprávění o zvířatech. Pozornému čtenáři nabízí i hlubší zamyšlení nad smyslem lidského života a problémem soužití.
"Jsou průhlední, nekomplikovaní a jsou ti rovni. Nemají v sobě žádnou pejsánkovitost, jsou prostě strašně milí. Jsou nezávislí, za ničím se nehoní, o nic nežádají, nic nepotřebují. Jsou svobodní, přímočaří a inteligentní - jsou silní a nitěrně soběstační. Jsou to přátelé.
Ani anděl by se nedokázal pohybovat mezi těmito citlivými bytostmi, aniž by některou z nich nezranil.
S vlkem je radost mluvit. Jeho hlas je tolik podobný lidskému, že to vypadá, jako by vlk po člověku opakoval intonaci i gramatické struktury lidské řeči.
Chovají-li se vlci k lidem krotce, pak jsou to psi. Ale kdykoli se někdy jako psi nechovají, pak jsou "zlí".
Vlci strašně rádi rozdávají. Jsou jedním z nejspolečenštějších zvířecích druhů na světě.
Nikdy to nebyl domácí mazlíček. Vlk není mazlíček. Za určitých podmínek se může stát člověku přítelem. Ty podmínky jsou tři: prostor, čtyřnozí společníci a slušné zacházení.
Vlk Vás naučí poznat sebe samého, rozvíjet svou sílu, sebedůvěru a jistotu tak, abyste to nemuseli demonstrovat a dokazovat ostatním. Vlk Vám může udělit lekci správného vládnutí. Pomůže Vám pochopit, že skutečná svoboda vyžaduje disciplínu."
František Hrach: Od vlčích kousanců po vlčí polibky
Tato kniha by měla být chápána jako deník žiívota s čistokrevnými vlky a v žádném případě by neměla propagovat chov vlků na úrovni psů. Publikace ukazuje problémy s chovem vlků v civilizovaném světě a upsání se pro tato zvířata na dobu dlouhých let.
Kniha je doplněna fotografiemi a filmem na DVD z archivu autora.
Jaroslav Holeček, Marie Vacková: Osamělá vlčice
Fotografická knížka Jaroslava Holečka vychází ze skutečných událostí - zobrazuje příběh vlčice ze slovenských hor, která téměř celý svůj život prožila mezi lidmi. Dětva - tak byla vlčice podle svého rodiště pojmenována - zůstala sama z vlčí rodiny, ostatní zavalila lavina. Pěstounem malé vlčice se stává člověk - vlastně odvěký nepřítel vlka - a její přátelé zvířata, která se normálně stávají vlčí kořistí. Všechny vrozené instinkty vlčího mláděte se musely přizpůsobovat novým, často zcela protikladným životním podmínkám. Nebylo to lehké ani pro vlčici, ani pro člověka, který ji vychovával, přesto však nakonec vzniklo mezi člověkem a vlkem nádherné, nerozlučné přátelství. Knížka obsahuje téměř 150 fotografii. Je to jen malý výběr z mnoha set fotografií, které nashromáždil Jaroslav Holeček. Když ve společnosti osamělé vlčice žil. Tyto nenapodobitelné a vzácné fotografie nám přibližují život šelmy opř edené mnoha pověstmi i předsudky, málokdy však skutečnými znalostmi. Těžko se najde v budoucnu fotograf, který by takovýto nebezpečný pokus opakoval - i po této stránce sou tedy fotografie unikátem. Publikace kterou slovním doprovodem opatřila Marie Vacková, se tak stává vedle svých estetických kvalit a poznávací funkce i záznamem a zajímavým dokumentem jednoho velkého přátelství.
Harry Mortimer Batten: Vlčí stopou
Informace převzaté se stránek Bobří hráze
Tahle knížka není psí, ale vlčí. Je to taková vykopávka z dávných časů. Spisovatel Batten napsal několik knih o přírodě a divokých zvířatech. Po našich antikvariátech je k dostání ještě další jeho knížka Tulák Muskwa - o životě kanadského medvěda. Jak Vlčí stopou, tak Tuláka Muskwu přeložil stejný překladatel Jiří V. Kincl. Knížka Vlčí stopou je životním příběhem vlka, kterému dal autor krásné jméno - Svit. Příběhem, který ukazuje, jací jsou vlci chytří a úžasní tvorové... Což ani dnes ještě většina lidí neví a trvá na svém "karkulkovském" syndromu zlého vlka...
Kvůli těmto lidem Svit zůstal sám jako malé vlče - jeho rodiče byli člověkem otráveni:
"Byla to tragédie a lesníci si toho byli vědomi. Sžili se již příliš dlouho s přírodou, aby byli tupí k takovým pocitům. Trochu posmutnělí, odešli svou cestou. Bylo však nutno tak udělat. Byli placeni, aby vedli válku proti vlkům..."
Malý Svit však byl nejchytřejší z celého vrhu, a tak když se kňučením nedovolal mámy, začal se pozvolna starat sám o sebe:
"Začínal žít svůj vlastní život - vlče ne větší než dvě mužské pěsti. Vlk, který měl dosud kožíšek štěněte a mléčné zuby, a který ještě ani neštěkal, ocitl se zcela sám v končině, kde platí zákon, platí-li vůbec někde, že žijí jen ti nejschopnější. Řeklo by se, že jeho vyhlídky byly malé, on však nesl ocas vzhůru a jeho oči byly jasné. Byla tu, chcete-li, svíčička naděje, kterou nejslabší závan osudu mohl zhasit. Vlk! - s vlčím pachem na svém kožíšku, nejvíce nenáviděný ze všech - bez přátel..."
Nebylo to jednoduché, ale Svitovi se nakonec podařilo nalézt smečku vlků a velmi se snažil, aby ho přijala do svých řad, časem si našel partnerku Zorku a s ní založil smečku novou a odchovali spolu potomstvo. Život Svita naučil mnohému užitečnému , mimo jiné např.:
"Nevracej se ke zvěři, když o ní ví člověk! Nelov, kde jsi spatřil člověka! Jsou-li to jeho světla, která vábí, odkraď se pryč a lov někde jinde! Neboť člověk má moc zabíjet, moc, kterou nemůžeme pochopit."
Po létech ho však o družku Zorku připravil panter, velká žlutá kočka, Svit s ní marně bojoval, sám si odnesl rozpáraný obličej.
"Neusedl a nevyl svou bolest měsíci. Neříkal vůbec nic. Putoval prostě od místa k místu jako vlčí duch a v této náladě nekonečného bloudění ho překvapil první opravdový mráz - zvěstovatel zimy."
Nádherný příběh o divočině, o přírodě končí....
"Byla to velká smečka - snad jich bylo čtrnáct a byli to samí staří vlci a mnozí z nich měli hluboké jizvy, zvláště jejich vedoucí. Na obou stranách svého širokého obličeje měl šrámy po hrozných ranách, teď zahojené a bezcitné. Nicméně vedl smečku s odvahou, bystře po stopě, maje žluté tesáky po jedné straně, kde chyběl hoření pysk, vyceněny v ustavičném úšklebku. Ti tedy přišli a odešli a noc se za nimi zavřela, jako se zavírá oceán za lodí, a ve skutečnosti nezáleží na tom co se tam stalo, ani na tom co to stálo ty nejsmělejší..."
My lidi to nikdy nedokážeme plně pochopit, jen tušíme, že:
"Není života, který by se vyrovnal životu Divočiny, i se svými trampotami a hladem. Být svobodný, úplně svobodný, nekonečně svobodný, je pravým dědictvím dětí Přírody. Jejich radost ze života tkví v ohromných dálkách, v radosti z lovu, když hladoví, v hledání přístřeší za soumraku; v boji proti hladu tváří v tvář bouřím - radost být mokrý a prochladlý, což vy a já nikdy nepoznáme. Ani nemůže nikdo znát radost, kdy si vyklepe vodu z kožichu, osuší jej jediným zatřepáním, po němž následuje vyválení v písku a rozkošný pocit suchého, čistého oděvu, který prohřívá, i když to je oblek, který nosíme každý den. Najít si za soumraku svou vlastní studánku a pustit se pak na křišťálově jasné osamělé pahorky nebo se lenivě toulat v zátočině zarostlé rákosím, jak se vám zlíbí; usednout na skalnatý hřeben a vydávat vytím svou duši vycházejícímu měsíci..."
James Oliver Curwood: Vlčák Kazan
Vlčák Kazan patří po řadu desetiletí k nejslavnějším a nejoblíbenějším zvířecím hrdinům světové literatury. Román amerického spisovatele J. O. Curwooda fascinuje čtenáře bez rozdílu věku nejen strhujícím příběhem severského vlčáka, v jehož žilách koluje čtvrtina vlčí krve, ale i velkolepým obrazem divoké a ještě nespoutané přírody Severní Ameriky.
James Oliver Curwood: Barí, syn Kazanův
Román amerického spisovatele J.O.Curwooda o Barím, potomku slavného zvířecího hrdiny Kazana, nás opět zavede do nádherné americké divočiny. Už jako štěně se Barí setká s lidmi, lovcem Pierrotem a jeho krásnou dcerou Nepísi. A přestože je po matce napůl vlk, přilne ke svým lidským přátelům a chrání je před nebezpečím, které jim nehrozí jen v divočině, ale také od jistého zlého člověka ze stanice v Lac Bainu.
Farley Mowat: Vlci
Poutavé i humorné vyprávění kanadského biologa o jeho dvouletém pobytu v kanadské tundře, kde studoval život vlků. Průzkum byl nařízen vládou koncem 50. let v souvislosti se zdánlivým přemnožením vlčích smeček. Farley Mowat ve své vyprávění o životě a zvycích kanadského vlka boří předsudky o vlkovi jako nebezpečném zabijákovi a nešetří ani dobrodružnými a vtipnými historkami – mimo jiné se dozvíte recept na hraboše na smetaně.
Jack London: Bílý tesák
Kniha popisuje život křížence psa a vlka, který se potýká se svým nelehkým osudem. Za svůj život se dostane do různých prostředí, divočiny, indiánské vesnice, zlatokopeckého tábora a rodinné usedlosti. Vlčice Kiča putovala s vlky. Když se přiblížili k lidem, lstí vylákala jejich psy a pak je zadávila. Jejím partnerem se stal vůdce smečky Jednooký. Oddělili se od smečky a Kiča brzy porodila pár vlčat. Jenže mláďata pomřela hladem a zbyl jen šedý vlček. Bílý tesák byl synem starého jednookého vlka a feny, která už dávno zdivočela. Byl nejsilnější ze všech štěňat, a také on jediný přežil dlouhá období hladu. Když povyrostl, odešel spolu s matkou z doupěte a vydali se na cestu divočinou. Po čase narazili na indiánskou vesnici, kde je indiáni chytili, ale matka Bílého tesáka byla na lidi zvyklá a tak zde zůstali. Tady však Bílého tesáky čekal velmi těžký život. Celá psí smečka ho nenáviděla a on musel stále utíkat. Časem se však přizpůsobil; stal se silnějším, rychlejším a obratnějším. Začal také nenávidět všechny ostatní psy. Vyrostl z něho věrný pes, vůdce psího spřežení. Když musela matka odejít s jinými indiány, Bílý tesák utekl, ale brzy poznal, že lidi potřebuje a že v divočině už žít nemůže. Potom se vrátil k Šedému Bobrovi, indiánovi, kterému patřil. Šedý Bobr se pak vydal se svou rodinou na cestu podél řeky Mackenzie a dále až k jednomu zlatokopeckému táboru, kde se usadili. Ale za nějakou dobu, když už neměl peníze, musel Šedý Bobr Bílého tesáka prodat. Nový majitel, Hezoun Smith, Bílého tesáka týral a nutil ho zápasit se psy, rysy a posléze i vlky. Bílý tesák byl stále zuřivější, žádný pes ho však neporazil. Až jednou proti němu poslali buldoka, který ho málem zabil. Najednou se ale objevil Weedon Scott, mladý důlní inženýr a Bílého tesáka koupil. Později se ho pokoušel ochočit, ale to semu dlouho nedařilo. Po delší době si však Bílý tesák na Scotta zvykl a postupně mezi nimi vzniklo přátelství. Potom musel Scott odjet na dlouhou cestu a ukázalo se, že Bílý tesák bez něj nevydrží a tak ho vzal Scott s sebou. Společně odcestovali na jih, kde měl jeho otec, soudce Scott, ranč a kde žila i jeho rodina. Bílý tesák si musel zvykat na zdejší život, ale byl blízko pána a to bylo hlavní. Weedom ho naučil milovat lidi a neubližovat hospodářským zvířatům a psům. Bílý tesák je ochraňoval. Jednou utekl z vězení známý zločinec, který se vloupal do domu soudce Scotta, aby se mu pomstil. Bílý tesák ho však zastavil a usmrtil, ale sám byl vážně zraněn. Měl malou šanci na přežití, avšak měl "tuhý kořínek" a nakonec se uzdravil. Na konci příběhu má štěňata s Colií.